Trumpova druhá éra zahraniční politiky: kam směřujeme nyní?

Druhé funkční období Donalda Trumpa přináší významný posun v jeho zahraničněpolitickém postoji. Prezident, který v minulosti prosazoval doktrínu „America First“ a vyznačoval se izolacionistickým postojem, nyní během své první cesty po Blízkém východě vystupuje jako globální vyjednavač a mírotvůrce. Čtyřdenní cesta po Saúdské Arábii, Kataru a Spojených arabských emirátech nabídla řadu symbolických i konkrétních momentů, které naznačují možný obrat od jeho předchozího přístupu k zahraniční politice.

Signály změny a strategická angažovanost

Trumpovo rozhodnutí ukončit sankce vůči Sýrii a setkat se s tamním vůdcem je v ostrém kontrastu s jeho předchozí politikou vůči Blízkému východu. Setkání s Ahmedem al-Sharaa bylo uzavřené, ale jeho dopady mohou být zásadní – zejména pokud půjde o pokus normalizovat vztahy se zemí, která byla dlouho považována za mezinárodního paria. Stejně překvapivý byl jeho vstřícný přístup ke Kataru, dříve kritizovanému za údajné vazby na terorismus, i návštěva velké mešity v Abú Dhabí, což kontrastuje s jeho dřívějším zákazem cestování ze sedmi muslimských zemí.

Trump během cesty opakovaně zdůrazňoval, že jeho cílem je ukončovat konflikty, ne je vyvolávat. Tvrdil, že přispěl ke snížení napětí mezi Indií a Pákistánem, a prezentoval ambiciózní plán na zřízení „zóny svobody“ v Gaze. V praxi však zatím neukázal, jakými prostředky hodlá těchto cílů dosáhnout. Jeho komentáře o jaderné dohodě s Íránem, podle kterých jsou „velmi blízko“, narazily na odpor Teheránu, který kritizoval Trumpovu rétoriku jako výhrůžnou.

Méně lidských práv, více obchodu a investic

V Trumpově programu byla opět zřetelně upřednostněna obchodní diplomacie před důrazem na lidská práva. Vztahy se Saúdskou Arábií, kde se prezident několikrát srdečně setkal s korunním princem Mohammedem bin Salmánem, jsou příkladem této pragmatické politiky. Trump ignoroval kontroverze okolo vraždy novináře Jamala Khashoggiho a na rozdíl od Joea Bidena neřešil otázky lidských práv. Prezident tvrdil, že arabští lídři si přejí respekt a uznání, nikoliv kritiku či distanc.

Cesta byla doprovázena několika ekonomickými dohodami – včetně investic do datových center pro umělou inteligenci, energetiky a nákupů letadel Boeing. Trumpovy výroky naznačovaly, že uzavření obchodních smluv a efekt pro americkou ekonomiku jsou pro něj klíčovým měřítkem úspěchu zahraniční politiky.

Mírový vyjednavač s důrazem na vlastní roli

Trump si během celé cesty zakládal na prezentaci sebe samého jako klíčového hráče. Odmítl účast Vladimira Putina na mírových rozhovorech v Turecku, protože se osobně nedostavil, a zároveň naznačil, že bez jeho přímé účasti se žádné klíčové dohody neuskuteční. Vystupoval jako ústřední postava všech diplomatických iniciativ – od Ukrajiny až po Írán – a posílil tím obraz své osoby jako výlučného prostředníka.

Přesto jeho strategie opakovaně naráží na realitu. Masivní izraelské nálety v Gaze během Trumpovy cesty ukázaly, jak obtížné je v regionu dosáhnout stabilizace, i když má americký prezident podporu místních lídrů. Téma lidských práv zůstalo zcela opomenuto a nebylo zmiňováno ani v souvislosti s partnery, jako je Saúdská Arábie nebo Sýrie.

Shrnutí cesty: návrat globalismu ve vlastní režii?

Trumpova první zahraniční cesta ve druhém funkčním období signalizuje návrat k angažovanější zahraniční politice, ale na zcela odlišných základech než u jeho předchůdců. Méně důrazu na hodnoty, více prostoru pro obchodní dohody a osobní vliv. Prezident se snaží hrát roli mediátora ve všech světových krizích – ale většinou bez jasného plánu, jak dosáhnout konkrétního výsledku.

Mnohé z jeho kroků, jako je obnova kontaktů se Sýrií, mohou znamenat nové směry pro americkou diplomacii, ale zároveň vyvolávají otázky ohledně dlouhodobých důsledků a udržitelnosti těchto vztahů. Trump se opět snaží přetvořit svět podle své vlastní logiky a ukazuje, že globalismus ve své verzi může být velmi transakční, selektivní – a především osobnostně řízený.