Druhé funkční období Donalda Trumpa přináší významný posun v jeho zahraničněpolitickém postoji. Prezident, který v minulosti prosazoval doktrínu „America First“ a vyznačoval se izolacionistickým postojem, nyní během své první cesty po Blízkém východě vystupuje jako globální vyjednavač a mírotvůrce. Čtyřdenní cesta po Saúdské Arábii, Kataru a Spojených arabských emirátech nabídla řadu symbolických i konkrétních momentů, které naznačují možný obrat od jeho předchozího přístupu k zahraniční politice.
Trumpovo rozhodnutí ukončit sankce vůči Sýrii a setkat se s tamním vůdcem je v ostrém kontrastu s jeho předchozí politikou vůči Blízkému východu. Setkání s Ahmedem al-Sharaa bylo uzavřené, ale jeho dopady mohou být zásadní – zejména pokud půjde o pokus normalizovat vztahy se zemí, která byla dlouho považována za mezinárodního paria. Stejně překvapivý byl jeho vstřícný přístup ke Kataru, dříve kritizovanému za údajné vazby na terorismus, i návštěva velké mešity v Abú Dhabí, což kontrastuje s jeho dřívějším zákazem cestování ze sedmi muslimských zemí.
Trump během cesty opakovaně zdůrazňoval, že jeho cílem je ukončovat konflikty, ne je vyvolávat. Tvrdil, že přispěl ke snížení napětí mezi Indií a Pákistánem, a prezentoval ambiciózní plán na zřízení „zóny svobody“ v Gaze. V praxi však zatím neukázal, jakými prostředky hodlá těchto cílů dosáhnout. Jeho komentáře o jaderné dohodě s Íránem, podle kterých jsou „velmi blízko“, narazily na odpor Teheránu, který kritizoval Trumpovu rétoriku jako výhrůžnou.
V Trumpově programu byla opět zřetelně upřednostněna obchodní diplomacie před důrazem na lidská práva. Vztahy se Saúdskou Arábií, kde se prezident několikrát srdečně setkal s korunním princem Mohammedem bin Salmánem, jsou příkladem této pragmatické politiky. Trump ignoroval kontroverze okolo vraždy novináře Jamala Khashoggiho a na rozdíl od Joea Bidena neřešil otázky lidských práv. Prezident tvrdil, že arabští lídři si přejí respekt a uznání, nikoliv kritiku či distanc.
Cesta byla doprovázena několika ekonomickými dohodami – včetně investic do datových center pro umělou inteligenci, energetiky a nákupů letadel Boeing. Trumpovy výroky naznačovaly, že uzavření obchodních smluv a efekt pro americkou ekonomiku jsou pro něj klíčovým měřítkem úspěchu zahraniční politiky.
Trump si během celé cesty zakládal na prezentaci sebe samého jako klíčového hráče. Odmítl účast Vladimira Putina na mírových rozhovorech v Turecku, protože se osobně nedostavil, a zároveň naznačil, že bez jeho přímé účasti se žádné klíčové dohody neuskuteční. Vystupoval jako ústřední postava všech diplomatických iniciativ – od Ukrajiny až po Írán – a posílil tím obraz své osoby jako výlučného prostředníka.
Přesto jeho strategie opakovaně naráží na realitu. Masivní izraelské nálety v Gaze během Trumpovy cesty ukázaly, jak obtížné je v regionu dosáhnout stabilizace, i když má americký prezident podporu místních lídrů. Téma lidských práv zůstalo zcela opomenuto a nebylo zmiňováno ani v souvislosti s partnery, jako je Saúdská Arábie nebo Sýrie.
Trumpova první zahraniční cesta ve druhém funkčním období signalizuje návrat k angažovanější zahraniční politice, ale na zcela odlišných základech než u jeho předchůdců. Méně důrazu na hodnoty, více prostoru pro obchodní dohody a osobní vliv. Prezident se snaží hrát roli mediátora ve všech světových krizích – ale většinou bez jasného plánu, jak dosáhnout konkrétního výsledku.
Mnohé z jeho kroků, jako je obnova kontaktů se Sýrií, mohou znamenat nové směry pro americkou diplomacii, ale zároveň vyvolávají otázky ohledně dlouhodobých důsledků a udržitelnosti těchto vztahů. Trump se opět snaží přetvořit svět podle své vlastní logiky a ukazuje, že globalismus ve své verzi může být velmi transakční, selektivní – a především osobnostně řízený.
コンタクトする 
