Jak rodinné role z dětství ovlivňují naše pracovní chování a vztahy v dospělosti

To, jakou roli jste v dětství hráli v rodině, může mít větší dopad na vaše současné pracovní chování, než si myslíte.

Podle klinické psycholožky Alexandry Solomonové, která se tomuto tématu věnuje ve své sérii MasterClass, si mnozí lidé přenášejí rodinné dynamiky do profesních vztahů – ať už vědomě, nebo nevědomě. Ať už jste byli tím „dokonalým dítětem“, „mírotvorcem“ nebo „rebelem“, váš přístup ke spolupráci, autoritám i stresu může být odrazem těchto hluboko zakořeněných vzorců.

Solomonová identifikovala šest běžných rolí, které děti v rodinách často zaujímají. Každá z nich má své silné stránky i slabiny a může ovlivnit, jak se jedinec projevuje v pracovním prostředí. Zásadní je pochopit, že tyto role nevznikají náhodou – dítě je často přijímá, aby si zajistilo přijetí, stabilitu nebo lásku v rámci složitých rodinných vztahů.

Například dítě, které bylo „dokonalé“, získávalo uznání skrze výkon – vynikalo ve škole nebo sportu a přinášelo rodině důvod k hrdosti. V práci je takový člověk velmi kompetentní, spolehlivý a výkonný, ale zároveň na sebe klade extrémní nároky a může být kritický i k ostatním. Naproti tomu role „snadného“ dítěte se formuje snahou nekomplikovat už tak napjaté prostředí – například v rodinách s přetíženými rodiči. Tito lidé bývají v pracovním týmu flexibilní a přizpůsobiví, ale mohou v sobě dusit vlastní potřeby.

Podobně je tomu u role „bojovníka“, která vzniká, když dítě na sebe strhne pozornost, například tím, že má problémy, čímž odvádí pozornost rodičů od jejich vlastních konfliktů. V dospělosti se takový člověk může stát silným obhájcem druhých, ale někdy mu chybí schopnost samostatně fungovat mimo konfliktní dynamiky. „Mírotvůrce“ si naopak zakládá na snaze udržovat harmonii, což z něj dělá výborného zprostředkovatele, ale může mít potíže s přístupem k vlastním emocím, protože se příliš soustředí na ostatní.

Dále zde máme „rodičovské dítě“, které již v útlém věku převzalo zodpovědnost za emocionální pohodlí svých rodičů. Tito lidé bývají velmi empatičtí, ale často si obtížně nastavují hranice a definují svou hodnotu skrze potřeby ostatních. A nakonec „rebel“, tedy ten, kdo upozorňuje na nedostatky v systému a odmítá mlčet – v práci je to odvážný kritik, ale jeho tendence jít proti proudu může narušovat týmovou spolupráci.

Z nevědomého chování k uvědomění a růstu

Solomonová upozorňuje, že většina lidí si svou roli neuvědomuje, což může vést k opakování těch samých scénářů z dětství. Známý citát Carla Junga říká: „Dokud neučiníte nevědomí vědomým, bude řídit váš život a budete tomu říkat osud.“ Uvědomění si vlastní role umožňuje lépe chápat, proč reagujeme určitým způsobem – například proč nás chování některých kolegů rozčiluje nebo proč nás určité pracovní situace paralyzují.

Rebel, který má sklony vyzývat autoritu, může mít tendenci konfrontovat nadřízeného i v situacích, kdy by bylo vhodnější reagovat jinak. Solomonová navrhuje pozorovat vlastní impulsy a zkusit zvolit alternativní reakci – například místo okamžitého vyjádření nesouhlasu chvíli vyčkat. Takové vědomé rozhodnutí může vést k jinému výsledku a posílit pocit vnitřní stability.

Spolupracovníci pod jiným úhlem pohledu

Porozumění rodinným rolím nepomáhá jen k sebepoznání, ale i ke zlepšení mezilidských vztahů na pracovišti. Když si uvědomíme, že kolega, který neustále upozorňuje na vlastní výkony, může být bývalé „dokonalé dítě“, které se naučilo získávat přijetí skrze bezchybný výkon, můžeme k jeho chování přistupovat s větším pochopením. Neznamená to, že jeho chování musíme omlouvat, ale můžeme ho vnímat méně osobně – jako důsledek jeho dřívější zkušenosti, ne jako útok na nás.

Tento přístup pomáhá zmírnit reaktivitu a vytváří prostor pro empatičtější komunikaci. Místo toho, abychom reagovali na chování ostatních čistě emocionálně, můžeme se na něj dívat jako na výraz jejich vlastních vnitřních schémat a naučených strategií přežití.

Sebepoznání jako cesta ke změně

Solomonová připomíná, že v práci nelze změnit všechno – nemůžeme ovlivnit chování druhých ani strukturu celé organizace. Co ale ovlivnit můžeme, je náš vlastní přístup. Když pochopíme, proč určité situace prožíváme intenzivněji, můžeme se rozhodnout reagovat jinak. Tím si postupně budujeme větší důvěru v sebe sama a schopnost zvládat stres bez zacyklení se ve starých vzorcích.

Rodinné role jsou jako staré mapy – sloužily nám k orientaci v náročném terénu dětství. Ale v dospělosti je na nás, zda je budeme slepě následovat, nebo si vytvoříme nové, přesnější nástroje pro navigaci vlastního života a kariéry. Sebepoznání v tomto směru není slabostí, ale silou – cestou ke zdravějším vztahům, větší osobní rovnováze a skutečně autonomnímu rozhodování.